Na kousku země, který se v rozlehlých vodách jižního Pacifiku ztrácí jako špendlíková hlavička, byly z horniny v kráteru vyhaslé ostrovní sopky vytesány nejzáhadnější sochy na světě.

Říká se, že Velikonoční ostrov patří k nejopuštěnějším místům světa. Tento ostrůveček, který leží 2000 kilometrů od dalšího nejbližšího ost­rova, více než -1000 kilometrů daleko od pevniny a který na délku měří pouhých 25 kilometrů, zavdává pod­nět k mnoha téměř neřešitelným otázkám. Odkud po­cházeli první obyvatelé ostrova? Jak ho vůbec našli? A proč a jak vztyčili víc než šest stovek obřích kamenných soch, když většinu z nich nakonec zase strhli?Jako první Evropané na ostrov vstoupili na Boží hod velikonoční 1722 holandští námořníci. Zdrželi se dost dlouho na to, aby ostrov stačili pojmenovat a aby si je­jich admirál zaznamenal, že místo obývají lidé dvou růz­ných ras.Také si zapsal, že patrné uctívají obrovské sochy vytesané z kamene. (Ty byly ve skutečnosti vytvořeny ze silně erodované sopečné horniny.) Roku 1770 Velikonoční ostrov objevila podruhé skupina peruánských Španělů. Tehdy se počet místních obyvatel odha­doval na tři tisícovky, avšak o pouhé čtyři roky později tu kapitán James Cook na své druhé pacifické výpravě našel 600-700 mužů a jenom třicet žen. Počátkem 19. století obyvatel ostrova poněkud přibylo, roku 1862 je ale čekala další rána: peruánská vláda odvezla 1000 mužů na pevninu, aby tam pracovali jako otroci v dolech. 7a několik měsíců se jich na ostrov vrátilo pouhých patnáct, navíc nakažených neštovicemi. Jejich organismus nemoci nedokázal vzdorovat a všichni jí podlehlí.Tenčící se populace nám pomůže pochopit, proč toho o původu ostrovanů víme tak málo. Na Velikonoč­ním ostrove se nepořizovaly žádné písemné záznamy a s každým úmrtím se ústní tradice a kultura, jež byla jejím výrazem, stávaly mlhavějšími. Na ostrově se sice na­šla rada dřevěných destiček pokrytých piktogramy, ni­kdo je ale dosud nedokázal vyložit.Kapitánu Cookovi domorodci sdělili, že se na ostrově vystřídalo dvaadvacet generací od chvíle, co sem jejich předky přivedl náčelník Hotu Matiťa, nedovedli však říci odkud. O původu ostrovanů existují dvě zásadní teorie a každá může mít do určité míry pravdu. Pokud má skutečně každá svůj díl pravdy, pochopíme, proč se návštěvníkům Velikonočního ostrova - holandským admirálem počínaje - zdálo, že místní lidé náležejí ke dvěma různým rasám.První teorie, vyslovená ve třicátých letech tohoto sto­letí Alfredem Metreauxem, tvrdí, že první ostrované při­šli z ostatních polynéských ostrovů, tedy ze západu. To­muto výkladu dává přednost i mnoho archeologů: mezi obyvateli Velikonočního ostrova a ostatních polynéských ostrovů totiž existují kulturní podobnosti a také cesta, kterou budoucí kolonizátoři ostrova museli urazit, je kratší, než kdyby přišli z východu.S druhou teorií přisel norský archeolog a antropolog Thor Heyerdahl. Upozornil na fyzické podobnosti dlouholebých soch Velikonočního ostrova s některými národy Jižní Ameriky. Tvrdil také, že základní plodina, kte­rá se na ostrově pěstuje, sladké brambory, sem mohla dorazit pouze z amazonské oblasti a že při tom rozptyl semen na takovou vzdálenost není pravděpodobný. A konečně, vlastním úspěšným pokusem o překonání vzdálenosti mezi pobřežím Jižní Ameriky a Polynésií na Kon-Tiki, voru zhotoveném z balzových kmenů, dokázal, že podobnou plavbu bylo možno uskutečnit.Ať už první obyvatelé ostrova přišli odkudkoli, skutečností zůstává, že tito lidé vytvořili nejslavnější kamenné sochy světa. Antropologové v dějinách ostrova vymezili tři kulturní etapy. Opírají se při tom o výzkum zbytků soch, dalších lidských výtvorů na ostrově i zlomků legend.V první etapě, která začala kolem roku 380 n. 1., na ostrově vznikaly většinou klečící sochy vytesané ze struskovité lávy nebo čediče. Ve druhé, střední etapě, za­počaté kolem roku 1100, převážil typ sochy, který je s ostrovem běžně spojován. Jde o moai, sochu s horní polovinou v podobě mužského těla, stylizovanou hla­vou, vsazenýma očima a protáhlými ušními lalůčky. Stupňovité kamenné plošiny zvané abu, na nichž moai stály, jich unesly až dvanáct. S postupem staletí vznikaly sochy stále větší. Jejich novým prvkem byla temenní kadeř pukao. Jedná se o unikátní figurální výtvory, jež měly pa­trně představovat náčelníky, kteří se po smrti stali bohy. Začátek třetí etapy kolem 1680 se podle všeho kryje se zahájením občanské války mezi uvedenými dvěma kmeny, jež až do té chvíle žily v míru. Válka mohla souviset s rostoucím úbytkem stromů na ostrově: nebylo dost dřeva na nové rybářské čluny a půda ztrácela jakost. Zásoby jídla se tenčily a „dlouhouší", společensky nadřazený kmen původem snad z Jižní Ameriky, a jim podřízení polynéští „krátkouší" proti sobě začali válčit. (Legenda vypráví, že si navzájem odnášeli ženy a děti a jedli je, což by vysvětlovalo, proč kapitán Cook našel na ostrově tak málo žen.) „Krátkouší", kteří nakonec zvítězili, se během konfliktu zmocnili několika pohřeb­ních plošin a sochy strhli.