Vysoké skalní věže pod řeckým pobořím Pindos jsou již přes tisíc let útočištěm mnichů, kteří hledají klid a samotu, aby mohli rozjímat o boží vůli.

V severním Řecku, na západní straně Thessalské nížiny, se na úpatí pohoří Pindos tyčí 24 ohromných, strmých skalních pilířů, jež vítr a déšť obrousily do podivuhodných tvarů. Mezi vyhlazenými skálami znějí náboženské zpěvy a modlitby, protože na úzkých vrcholcích se již od 9. století krčí příbytky asketíckého společenství mnichů.Skály v Meteorách tvoří pískovce a slepence (to jsou vlastně vodou hlazené oblázky a zrnka písku spojené přírodním tmelem). Vznikly asi před 60 miliony let ze sedimentů dna moře, jež kdysi pokrývalo dnešní Thessalii. Intenzivní tektonické pohyby zemské kůry dno vyzdvihly; vznikla tak náhorní plošina a silnou pískovcovou a slepencovou vrstvu začaly brázdit četné pukliny. Nakonec po zvětrávání vlivem vody, vetru i výkyvů teplot zůstaly z narušené pískovcové plošiny již jen jednotlivé skalní pilíře s vodorovnými rýhami, o nichž se geologové domnívají, že je způsobilo dávné moře.Řecký historik Hérodotos v 5. století př. n. 1. zaznamenal místní legendy, podle nichž byla Thessalská nížina kdysi dnem moře obklopeného skalnatým pobřežím. Pokud mají tyto legendy reálné jádro, pak by to znamenalo, že toto území bylo zaplaveno ještě koncem poslední doby ledové, tedy asi 8000 let př. n. I. Hérodotos se přesto vůbec nezmiňuje o skalních pilířích v Meteorách a nejsou zaznamenány v žádném jiném díle z antického Řecka. To je natolik zvláštní, že podle některých teorií tyto skály před pouhými 2000 lety snad ani neexistovaly. Moderní geologie toto vysvětlení ovšem odmítá.Prvními obyvateli skalních věží v Meteorách, z nichž některé jsou až 550 metrů vysoké, byli poustevníci, kteří žili v jeskyňkách a skalních rozsedlinách. Skály jsou natolik strmé a nepřístupné, že je tam při rozjímání rušili jen největší odvážlivci. Poustevníci původně skutečně žili v naprostém odloučení a jen v neděli a o svátcích se scházeli k modlitbám v kapli na úpatí skály Dubiani. Koncem 12. století zde již vzniklo Částečně organizované asketické společenství, jehož příslušníci však i nadále ctili především samotu.Ve 14. století se po osmi stech let byzantská nadvláda nad severním Řeckem pomalu hroutila a o úrodnou Thessalskou nížinu začali soupeřit srbští králové a turečtí nájezdníci. Největší nebezpečí hrozilo právě mírumilovným mnichům, a tak roku 1344 odvedl do Meteor Athanasios Koinovitis své stoupence ze společenství obce na hoře Athosů. V letech 1356 až 1372 mniši na vršku Široké skály postavili Megalo Metevro, klášter Velké Meteoron, zvaný též Metamorfosis. Bylo to ideální místo, protože politické nepokoje sem nedoléhaly a mniši ovládali přístup do kláštera - dalo se do něj vstoupit pouze po dlouhém žebříku, který se ve chvílích nebezpečí vytahoval nahoru.V 15. a 16. století již skromná obydlí nestačila množství mužů, kteří v Meteorách hledali útočiště, a tak si mniši postavili větší a dokonalejší příbytky. Také žebřík nahradili „výtahem" pro tvrdé povahy sestávajícím ze sítě a lana; síť se vytahovala rumpálem z můstku vyčnívajícím nad skálou.Jeden ruský náboženský učenec svůj výstup v síti popsal v roce 1896: „Bylo to příšerné - lano se houpalo sem a tam, ale nakonec mě vyvlekli až nahoru." Ještě ani pak ale nebylo jeho hrozné dobrodružství u konce, neboť „... mě vytáhli na dřevěnou plošinu, ale tam mě nad propastí překulili. Zavřel jsem oči a hrůzou jsem málem omdlel." O něco bezpečnější výstup na vrchol dnes umožňuje 115 schodů vytesaných ve skále. V roce 1517 postavili mniši Nektarios a Theofanes klášter Vaarlam - pojmenovali ho po jistém poustevníkovi ze 14. století, který zde žil. Založili tak jeden z nejpřísnějších mnišských řádů v Meteorách; mezi jeho zásady patřily dlouhé noční modlitby a také rituální bičování. V kláštere Vaarlamu údajné přechovávali dva významné ostatky světců - prst svatého Jana a lopatku svatého Ondřeje.Tento klášter je zařízen velice prostě, ale kaple Všech svatých a Tří veleknězi jsou vyzdobeny freskami. Fresky v kapli Tří svatých, jež v roce 1548 vytvořil Franco Catellano, znázorňují výjevy ze života Ježíše a Panny Marie. Spolu se stejné nádhernými freskami na stěnách kláštera svatého Mikuláše, které roku 1527 namaloval Kréťan Theofanes, je to vynikající ukázka byzantského umění.Pres omezené prostorové možnosti existovalo v Meteorách ve 13. až 16. století 24 různých klášterů. Každý z nich sestával z jedné nebo dvou budov, kde byly cely mnichů, refektář, kostel nebo kaple a někdy i knihovna. Dnes zůstává obydlených již jen pět klášterů. Ve Vaarlamu, Velkém Meteoronu a ve Svaté Trojici žijí mniši, ve Svatém Stefanu a v Rusanu jeptišky.Úchvatná geologie i duchovní přitažlivost Meteor dnes nejvíc mohou za to, že význam místa jako střediska náboženského kultu klesá a Meteora jsou stále víc muzeem, jež každým rokem navštíví tisíce turistů; mladí uchazeči tam do klášterů vstupovat nechtějí a staří mniši odcházejí a hledají klid jinde.